Přinášíme Vám tradiční tematický report z akce Opheusden 1944, která proběhla 19. a 20. října 2024. Tato akce odkazovala na boje po operaci Market Garden, konkrétně u městečka Opheusden které se nachází v Nizozemsku. Protiútok zde prováděla 363. Volks-Grenadier-Division, která narazila na obranu 506th PIR ze 101 AB Division s částmi britské 43rd Wessex Division. Následující zachycuje v dramatizované formě skutečný průběh akce.
Vážení posluchači, dnes máme ve studiu nevšedního hosta. Dokáže nám nejlépe přiblížit, jaké nálady jsou momentálně vlastní branné moc našeho nepřítele. Dovede nám zprostředkovat sondu o života obyčejného vojáka hitlerovského Německa. Jeho zkušenost je, jak se říká, z první ruky. Naším dnešním hostem je Fritz. Zcela řadový příslušník německé branné moci, který byl nedávno zajat během tvrdých bojů v Holandsku. Pojďme si živě poslechnout jeho příběh.
Vítejte Fritzi.
Dobrý den všem posluchačům pořadu.
Povězte nám takhle na úvod, jak jste se stal jedním z milionů hitlerových bojovníků? Jak to vše začalo?
Vše to začalo, jako u spousty mladých mužů. Narukoval jsem jako dobrovolník k pěšímu útvaru po maturitě a po splnění povinné pracovní služby. Bylo to na podzim 1939. Všichni jsme žili v euforickém stavu poté, co náš slavný Wehrmacht převálcoval Polsko. V tu dobu nikdo neměl pochyby o tom, že co děláme je správné. Všichni jsme chtěli přiložit ruku k dílu, vybojovat si ostruhy, zažít dobrodružství a boj. Nikdo o to nechtěl přijít. Tvrdý výcvik plný nepříjemné šikany ze strany poddůstojníku nás trochu vrátil do reality, ale naše nadšení pro věc nezlomil. Během prvního bojového nasazení ve Francii na jaře 1940 jsem utrpěl těžké zranění vinou dělostřelecké palby. Byl jsem psychicky zničen, že mě okamžitě vyřídili. Během rekonvalescence jsem obdržel odznak za zranění v boji a byl jsem přibližně dva roky mimo službu. Poškození stehenního svalu a kosti bylo dost vážné. Spíše, než bolestí jsem trpěl výčitkami, že moje existence je k ničemu a přispění válečnému úsilí nulové.
Kdy jste se vrátil do služby?
Od prosince 1942 jsem jako neschopný frontového nasazení sloužil v různých víceméně úřednických funkcích. Jako písař, dokonce jsem se dostal i k polní poště. Jak šel čas, nadšení pro válku mizelo, stejně jako na frontách mizeli kamarádi z dětství a bývali spolužáci. Propagandistická mašinérie jela na plné obrátky, ale semínko pochyb, že to nedopadne dobře, už klíčilo. Začátkem roku 1944, kdy jsem byl povýšen do hodnosti Unteroffiziera a sloužil jako písař u záložního a výcvikového oddílu, tam se to vše začalo lámat. Navrátilci z východní fronty byli úplně vyřízení. Zbavení veškerých iluzí a naděje. Každý se k tomu stavěl po svém, někdo jako hrdina smířený s osudem, avšak odmítající se za žádnou cenu vzdát, jiný jako cynický nihilista. Těch co se snažilo za každou cenu vyhnout službě byla hrstka. Jedna věc byla vidina krutého potrestání v případě dezerce, či úmyslnému vyhýbaní se službě. Druhá věc byla nemyslitelnost jednání, které by mělo za následek ponechání kamarádů ve štychu.
Jak jste se dostal zpět k bojové jednotce?
Jednoho dne jsem byl poslán k lékařskému vyšetření a výsledkem bylo k mému překvapení, že jsem z ničeho nic schopen frontové služby. Tehdy mi došlo, že už nám sakra teče do bot, když musí uschopňovat poloviční mrzáky jako jsem já.
Bojový výcvik u záložní divize byl tvrdý a fyzicky náročný. Moje staré zranění stále omezovalo. Ani jsem se nenadál a po reorganizaci jsem sloužil jako velitel družstva u nové Divize Lidových granátníku.
Lidových granátníku?
Ano, motivační pojmenování, abychom byli spjati s německým lidem, za který jsme měli nasazovat krk. Vysmívali jsme se tomu. Vlastně šlo o pěší divizi, jen každému pluku sebrali jeden prapor. Místo chlapů nás mělo posílit národně socialistické cítění. I salutovat nám zakázali, místo toho jsme měli zvedat pravici jak nějací zlatí bažanti.
Zlatí bažanti?
Ano, pardon političtí reprezentanti.
Pojďme se zaměřit na vaše bojové nasazení.
28. září jsme dorazili do prostoru Arnhem, kde jsme se snažili vypořádat s velkou pozemní a výsadkovou operací. Dali nám slušně najíst. Poprvé za několik měsíců jsem se najedl jako důstojný člověk.
Předtím jste měli málo jídla?
No málo ani tolik ne. Jde spíš o to, jaké jídlo. Šlichty a ošizený blivajze. Zkusil bych experimentálně podávat salám ze šlach Americkým vojákům. Myslím, že by rázem došlo k jasnému obratu na západní frontě. A to nemluvím o kvalitě kuřiva. Nebylo to jen mizerné jídlo a cigarety. Mizerné bylo všechno. Uniformy s příměsí celulózy, výstroj z lisovaného papíru. To jsou pořád věci, které byly jen ošklivě nepohodlné, ale šmejdy jsme dostávali i v rámci výzbroje. A tam už šlo o i život. Granáty co nevybuchovaly, smaltované patrony co se připékaly do hlavní a další parády. Ale v Holandsku jsme na tom, hlavně s jídlem, nebyli tak špatně. Morálku to pozvedlo neuvěřitelně. Udrželo nás to po ty tři dny ostré akce ve stavu, že jsme ani neměli chuť se na to všechno okamžitě vykašlat.
Tři dny?
Ano tři dny bojů. Naší divizi lidové vůle poslali do ofenzívy proti britsko – americkému předmostí mezi řekami Waal a Rýn. Náš prapor dokázal prolomit britské linie u města Opheusden. S morálkou mužstva to dělalo divy. Najednou jsme se cítili jako na koni, ačkoliv někde vzadu stále hlodala pochybnost. Čelo našeho praporu se však nepříteli podařilo odříznout a kamarádi se tak ocitli v obklíčení. Náš úkol byl vyprostit je a nadále pokračovat v ofenzivních činnostech. Naše skupina vyrazila ve stopách úspěšných čelních jednotek praporu. Moje družstvo vybavené bicykly bylo na špici. Čekal jsem kdy náš peloton vymaže nějaký skrytý britský kulomet. Naštěstí přepad provedli vcelku nešikovně a momentu překvapení nevyužili. Projížděli jsme alejí na jejímž konci bylo zdánlivě opuštěné obvaziště. Když jsme byli přibližně 50 metrů od něj, kolem nás začaly hvízdat střely. Dostali jsme se do husté palby lehkých zbraní a v mžiku jsme seskočili ze sedel do přikopu, který byl tak akorát hluboký, abychom z něj vedli účinnou palbu na obránce, a přitom byli dobře krytí. Spustila se na ně také naše minometná palba. Hluk boje mě překvapil. Úplně mi ta vřava vypnula mozek. Fungoval jsem jako stroj podle nadrilovaných úkonů. Plížili jsme se silničním příkopem blíž a blíž bránícím se Angličanům. Vytlačili jsme je za minimálních ztrát na naší straně. Oželeli jsme dva mrtvé mladé kluky. První akce a hned skončili pod drnem. Nepřítel se před námi stahoval a my se hnali za ním. Chvíli jsme museli počkat, protože na nás začali pršet vlastní minometné granáty. To mě docela vyděsilo. Po několika přestřelkách se nám několik anglických vojáků vzdalo v místech, kde čelní části praporu svedly během průlomu nejtvrdší boje. Ti zajatí kluci byli od Cornwallské lehké pěchoty Několik z nich mi gentlemansky potřáslo rukou, než odešli směrem dozadu. Na zemi u cesty se krom mrtvých těl válelo i několik napůl rozbalených dávek s menáží. Seběhli jsme se na ně jako slepice a hledali něco užitečného. Ukořistil jsem žvýkačky a instantní vývar. Obaly od cigaret, které jsme dychtivě hledali, byly prázdné. Matthias byl doslova rozzuřen a když viděl, že se nám jeden z Angličanů směje, že se přehrabujeme v odpadcích, vybuchl a chtěl ho napadnout pěstmi. Jen tak tak jsem ho uklidnil. Ty mrtvé jsme pohřbít nestíhali. Nechali jsme je napospas rozkladným procesům.
Podařilo se Vám probít ke zbytku praporu?
Ano, podařilo se to. Dokonce za námi proklouzl i náš trén se zásobami. Dostali jsme na cestu k útočícímu čelu čokoládu, bonbony, cigarety i tabák. Pobrali jsme, co jsme mohli a vyrazili jsme ve stopách našich postupujících kamarádů. Po chvilce jízdy jsme narazili na četu pod vedením zkušeného Feldwebela. Narazili na americké výsadkáře. Nepřítel proti nim vyrazil v protiútoku. Útvar, kterému ten Feldwebel velel tvořili mladíci bez zkušeností. I když byli pod silným tlakem, působili navzdory minimálním bojovým zkušenostem postupujícím Američanům velké potíže. A také ztráty. Pomohli jsme těm chlapcům nepřítele zdržet, ale šlo to jen hodně těžko. Byli ve značné početní přesile, které uměli obratně využít. Podle chování v boji šlo poznat, že proti sobě máme elitní útvar plný v boji zocelených mužů.
Vaše ofenzíva tedy skončila?
Ano, od této chvíle to šlo od desíti k pěti. Ztratili jsme spojení s velitelem roty. Nikdy jsme o něm již neslyšeli. Improvizovaně jsme vytvořili bojovou skupinu pod velením jednoho Oberfeldwebela. Snažili jsme se navázat spojení s praporem, ale nic.
Jak jste se snažili navázat spojení?
Měli jsme velký luxus. Disponovali jsme dvěma radiostanicemi, ale spojení jsme nenavázali. Po poradě bylo rozhodnuto, vyslat spojky, zjistit situaci a zvážit další kroky. V tu chvíli, jak jsme později zjistili, nepřítel rozstřílel četu držící koridor a my se ocitli v obklíčení. Naštěstí nám Hans, kuchař-poddůstojník připravil vynikající hovězí guláš s bramborami. K tomu jsme dostali pomerančovou limonádu. V tu chvíli mohl nastat konec světa a s naší skvělou momentální náladou by to nedokázalo skazit.
Zásobování bylo dobré?
Ano, jak už jsem říkal, v Holandsku to šlo. Byla to ale z velké části zásluha našeho zásobovače. Kdyby se neuměl tak dobře poohlédnout po něčem navíc, jíme tradiční chleba s pilinami a salám ze šlach. Naštěstí náš Hans, veterán úderných oddílu z velké války, který ještě začátkem této války sloužil u útočných ženistů, věděl, jak se na koně nasedá. Důkazem budiž mimo čokolády, mazacích Schmierwurstů, hovězího masa i celé kolo vyzrále goudy, které v kombinaci s hruškami utvořili naprostý kulinářský koncert. Hrušky a jablka jsme při postupu mezi četnými sady našly načesané a rovnou složené v bedýnkách. Samozřejmě Hans nedopustil, aby tam jen tak zůstala a rozšířila náš jídelníček na pestrosti.
Teď to skoro vypadá, že vaše nasazení se změnilo v hody.
Kéž by to tak bylo. Ovšemže po příjemných chvilkách u jídla na nás padla tíha dalšího úkolu. Vydali jsme se na průzkum se snahou zjistit v jaké jsme situaci. Po hodinové hlídce jedním směrem jsme zjistili, že tady nejsme v dotyku s nepřítelem. Poté co jsem podal hlášení veliteli bojové skupiny, začal na nás tlačit nepřítel z opačného směru. Zatímco probíhal boj a nepříjemná minometná palba, dostal jsem instrukce prověřit opačný směr a zjistit jaké jsou možnosti pro návrat zpět do výchozích pozic. Odložili jsme vše přebytečné u trénu, pobrali munici s ručními granáty a vyrazili jsme, po kraji minového pole, zatímco nedaleko od nás probíhal boj. Šli jsme opravdu opatrně, snažili jsme se být neviděni.
Byla to vaše první zkušenost s podobným úkolem?
Ano. Byl jsem nejzkušenější velitel družstva. A to je hrozné. Takhle dobře na tom teďka ten kdysi slavný Wehrmacht je. Ovšem úkol jsme po třech hodinách plížení splnili. Objevili jsme obsazené okopy. Vše jsme důkladně zaznačili do mapy. Hodně nám to zjednodušila i palba, kterou spustila druhá průzkumná skupina. Během palby jsme se od linie, ke které jsme se připlížili na přibližně 10 metrů, odpoutali a po setmění jsme se stáhli zpět. Cestou jsme se potkali s četnými a početnými americkými hlídkami. Naštěstí nás mladý Adam z této nepříjemné situace vyvedl a po hodině jsme již podávali hlášení. Velitel si vše zaznačil do své mapy a seznámil nás s dalším postupem. Za svítání pokus o průlom z obklíčení. V noci intenzivní hlídková činnost. Před průlomem rozdat veškerou munici a zásoby.
Jaká byla vaše síla?
Poskládali jsme dvě pěší čety, záložní družstvo vojáků trénu, dva minomety a pěchotní dělo. Jeden malý náklaďák, jeden motocykl a pět bicyklů. Žádná závratná bojová síla. Víc se z odříznutého čela našeho praporu zformovat nedokázalo. Protivníci o nás moc dobře věděli a jiná šance, než zmizet hned ráno nebyla. Před hlídkou jsem otevřel flašku šampaňského, kterou jsem měl schovanou v batohu u trénu pro zvláštní příležitosti. Tak nějak jsem už tušil, že tady velkou část svého drobného majetku budu muset zanechat. Odbyli jsme si hlídku a trochu se pak prospali. Ráno poslední porada. Na té jsme si zrekapitulovali plán. Velitel nám sdělil dobrou zprávu. V noci se podařilo navázat rádiové spojení s praporem a byla nám přislíbena dělostřelecká podpora. Při tom mi trochu zatrnulo, můj úkol byl přiblížit se do včerejší výchozí pozice na dotyk s nepřítelem. Měl jsem vážné obavy, že nás roztrhají vlastní dělostřelecké granáty.
Jak průlom probíhal?
Výborně jsme se nasnídali a zahodili jsme vše nepotřebné. Místo toho jsme se obtěžkali granáty a municí. Osedlali jsme bicykly a když jsme se přiblížili nepříteli, odložili jsme je u cesty a pomalu jsme se propracovávali k americkým zákopům. Plížení nás dost vyčerpával, ale nesměli jsme si dovolit, aby došlo k prozrazení. Napětí bylo velké. Zničehonic 15 metrů vedle nás dopadl minometný granát. Nepochopitelné. Družstvo, které nás mělo v útoku podpořit to velmi vyděsilo. Usoudili jsme, že to byla zbloudilá střela. Šlo se dál a vše kopírovalo plán a fáze přiblížení byla úspěšná. Opět na dotyk s nepřítelem. Mezi námi a americkými výsadkáři bylo jen husté trnité křoví. Připravili jsme si ruční granáty. Mezitím se vpravo od nás na otevřeném prostranství rozezněla palba kulometů. Do toho zahájili palbu minometů obou stran. Naše jediné dělo se také pokoušelo zasahovat opevnění obránců. Náš čas měl přijít po dělostřeleckém přepadu. Náhle přišel, hluboké dunění, vzduchem létaly drny a kameny. Naštěstí netrefili nás. Věnovali na podporu našeho průlomu asi 30 tříštivých granátů. Žádná sláva. Jen co dělostřelci skončili, my začali. První dvoj mužné okopy jsme zasypaly granáty. Štěstí však přestalo stát na naší straně. Ty ruční granáty odmítly vybuchovat. Zřejmě sabotáž ve výrobě rozbušek. Z 10 granátů vybuchly dva, což silně narušilo náš plán, který na nečekaném dešti ručních granátu stál. Podařilo se nám i tak s velkými obtížemi přemoci dva okopy. Zůstali jsme však pod těžkou palbou. Američané se odmítali stáhnout. Družstvo, které nám mělo pomoci zaniklo v palbě kulometu. Bohužel jsme jim slíbili, že ho přemůžeme jako první. Ale vinou poruch ručních granátů se tak nestalo a oni vyrazili vpřed. Přímo na porážku. Přišel nám na pomoc i velitel naší bojové skupiny. Odhodlaně jsme vyrazili vpřed. Stříleli jsme se asi na vzdálenost 15-20 metrů. Vzduchem létali ruční granáty. Uskakovali jsme před ručními granáty, co nám obránci házeli pod nohy, jak vyplašení zajíci. Ztráty narůstaly, bohužel především na naší straně. Ačkoliv jsme se sebevíce snažili nešlo to a my se museli stáhnout zpět. Kamarádům, kteří tlačili na druhém křídle to také nic moc nešlo. Podařilo se jim překonat první dvě opevnění a následně útok uvázl a naši kamarádi měli co dělat s protiútokem obránců. Šlo se na druhý pokus. Druhé družstvo, které nám bylo přiřazeno na pomoc to tentokrát zkoušelo přímo skrz houštinu. Zadržel je však statečný Američan s automatickou puškou. Rozstřílel naše statečné kluky s bezprostřední blízkosti. Ti, co přežili se z toho šoku odmítli hnout z místa. Později je všechny zlikvidovali. My to opět zkusili granáty a plížením. Bohužel se na nás zaměřil další kulomet a držel nás při zemi. Nešlo to dál. Nebylo jak. Při té frustraci jsme zůstali na místě a pálili na ty zakopané grázly. Dokonce se pokusili o protiutok, ale když na ně spustilo Mg obsluhované dvěma mladíky našeho družstva, heroismus je opustil a utekli zpět. Uvázli jsme. A za námi záložní družstvo trénu, které nemělo kam se hnout. Pokoušeli jsme se alespoň maximálně vázat nepřítele abychom pomohli kamarádům na druhé straně, ale bylo to málo platné. Mezitím padl Matthias, když se pokoušel zopakovat svůj odvážný kousek, kdy se vplížil přímo do okopu obránců, které zlikvidoval. Nabil jsem poslední zásobník a stále urgentněji jsem přemýšlel, že se z tohoto exponovaného prostoru stáhneme. Nakonec jsem své družstvo vyvázal a stáhli jsme se. Protivníci vycítili šanci a ihned zahájili protiútok, přičemž pobili záložní družstvo trénu a ty šokované nebožáky. Setkali jsme se s velícím. Situace vypadala dost mizerně. Minomety neměly munici, dělo bylo zničeno přesným zásahem a naše ztráty dosáhly skoro 50% původního stavu. Velící přišel s výzvou ukončit palbu a s bílou vlajkou se snažil vyjednávat. Měl jsem za úkol ho krýt. Tomu, co pak následovalo jsem nemohl uvěřit. Nepodařilo se vyjednat volný průchod. Rázně jsme byli odmítnuti. Oberfeldwebel tak vytáhl z kapsy nabitou pistoli a svého protějška, amerického poručíka, dvakrát střelil do břicha. Okamžitě se na něj zaměřila každá americká hlaveň v okolí a náš odvážný velitel byl v okamžiku jako řešeto. Ucítil jsem příležitost a pokusil jsem se strhnout spolubojovníky k útoku lidskou vlnou. Za křiku hurá jsme se vrhli vpřed. Po 50 metrech jsem zjistil, že běžím sám. Došlo mi, že to byl nápad spíše z hlavy zoufalého blázna. Palba houstla. Z toho již nebylo východisko. Jen smrt nebo kapitulace. Mrtvých v této válce bylo už dost a my už rozhodně nechtěli být dalšími na seznamu. Průlom nevyšel, zahodili jsme zbraně a zvedli jsme ruce. Nastoupili jsme u cesty. Protivníci vzdali hold naší odvaze a odhodlání. Chovali se k nám slušně a s úctou. Nestydím se, že jsem se vzdal. Celá tahle událost, které jsem byl účastníkem, mi v mnohém připomněla situaci celé naší země. Z toho už není jiné východisko než smrt nebo kapitulace. A z mého pohledu už té zbytečné smrti bylo dost. A to je asi vše co Vám můžu říct….
To bylo přímé svědectví Fritze, řadového pěšáka Wehrmachtu. Morálka a odhodlání nepřítele je již značně podkopáno. Porážka Hitlera je otázkou měsíců a nic to již nezmění. Konec této války se nezadržitelně blíží. A nyní již Bing Crosby a John Scott Trotter s orchestrem zahrají Swinging on a Star.
Srdečně děkujeme všem přátelům, kteří se akce zúčastnili a přispěli k neopakovatelné atmosféře akce.