Mil-sim, living history airsoft.
Sbírka nalezených poznámek, vyprávění a zápisků, které se povedlo sjednotit od jedné čety z 1-505PIR 82ND ze dne 6.6.1944
Dopis Pvt Patrick Czepinski
Drahá Klaudie, mám štěstí. Píšu tyto řádky v domění, že tento dopis brzy dostaneš. Jsem ve Francii. Skákali jsme za tmy, přesně ani nevím kolik bylo hodin, čas mi utíkal velice rychle. Byl to zpočátku velký zmatek. V letadle bylo hodně kluků, všechny jsem znal, mezi nimi i Russo, se kterým jsem chodil do školy u nás ve městě, a nastoupili jsme spolu do armády. Ani neuhodneš, co mu chlapi dali za přezdívku – Ital. Ano přesně jak si říkala, když si ho potkala poprvé. Ten jeho knír by poznal každý. V letadle jsem byl první, hned u dveří. Seběhlo se to rychle, najednou jsem byl na zemi a nevěděl jsem, kde se nacházím. Jen záblesky, tma, a zvuk Dakot. Měl jsem štěstí, jelikož poblíž dopadl Russo. Chudák se nemohl dostat z popruhů padáku, jelikož se mu jeho bazooka, kterou měl u sebe, zamotala. Dělali jsme takový rámus, že nás našli další dva kluci. Naštěstí to byl Bobby s Martym. Zbytek kluků z letadla už jsem bohužel tu noc neviděl. Snad to přežili. Tu noc jsme narazili na prvního Němce, u nádherné hráze vedle velkého rybníka poblíž kostela. Ten kostel nám seslal pán Bůh, jelikož podle něho jsme se mohli orientovat. Když jsem psal, že jsem měl štěstí, tak zde jsme ho měli všichni. Na hrázi, kde byl úkol zničit můstek se ze tmy ozvalo : Halt! a padl jeden výstřel. Chlapi neváhali a začali střílet směrem, odkud výstřel vyšel. Byl opravdu blízko. Všichni jsme se lekli. Nebyl vůbec vidět. Dostali jsme ho. Byl to mladý kluk se zbraní, která se musí po každém výstřelu natáhnout, tím pádem nestihl pro naše štěstí vícekrát vystřelit. Zúčastnili jsme se dalších menších bojů, kdy nad ránem jsme na shromaždišti potkali kluky z jednotky. Ale ne všechny. Modlím se, abych se vrátil k tobě a Josephine.
Tvuj Patrick
Vyprávění Lt Jim Reilly, které si po válce zaznamenal kamarád ze stejné jednotky Johnny Rogers
„Už si toho také moc nepamatuji, nebo spíš nechci si pamatovat a tak si na naši schůzku vždy beru deník, kam si zapisujeme společné chvíle strávené v té válce, která změnila vše a hlavně nás dva.“
„Pamatuješ si ještě na tu noc, ale abys mě pochopil, myslím přímo na to letadlo, které nás neslo do té šílené tmy prosvícené obrovským množstvím vybuchujících šrapnelů? Byli jsme tehdy součástí něčeho tak neuvěřitelně velkolepého a obrovského“
Jasně, když to hned řekneš takhle, vzpomínám si velmi dobře a už asi nezapomenu. Nikdy ani na jedinou minutu toho dne nemohu zapomenout. Nevím, zda si myšlenky držím schválně kvůli památce těch kamarádů nebo, že to jednoduše nejde zapomenout.
Vím, že nás v letadle tehdy bylo jen šestnáct chlapů, protože jsme měli nějaké shozy navíc, už ani nevím proč, to mě totiž tenkrát vůbec nezajímalo. Vidím stále obličeje kamarádů, jako bych je stále viděl v tom letadle přímo vedle sebe. Ted, Matt, James, ty Johnny, George, Majkl, Jacob, Steven, Weak, Floor, Reed, Charlie, Patrick, Bobby, Matty, Marty přesně takhle jsme tam seděli. Zvláštní, jak ti utkví v paměti někteří jménem a někteří příjmením, ale vím přesně, že takhle jsme se oslovovali po celou dobu co, jsme se znali.
Po seskoku jsme se našli hned s Jamesem, který tenkrát celou noc ještě před seskokem vůbec nespal. Pamatuji si, jak celou noc a i tu po seskoku říkal: „Všechno mě sere do prdele, fakt všechno mě už sere“ samozřejmě toho moc nikdo nenaspal, ale on se na spánek totálně vysral. Byl to, ale velmi zkušený seržant, takže moc dobře věděl, jak hrát tyhle válečné karty i když totálně unavený šel vpřed a bojoval statečně celou cestu.
Po nějaké době, jsme se přece potkali i my dva, to si určitě pamatuješ. Měl si vedle sebe tenkrát toho nováčka, který se tě držel hned od dopadu na zem. Dobře dělal, však ty si velmi dobře věděl, jak se postarat o sebe a i o něj. Sice si říkal, že jsme se potkali jen proto, že si šel na špatnou stranu a to tě zdrželo, jinak by si už dávno na místě srazu roty byl a my se nepotkali. Ty náhody jsou opravdu někdy velmi potřebné.
„Určitě jsem šel dobře, tohle se ke mně moc nehodí“
Nevím, možná si to pamatuji zkresleně, ale že by to byla až taková čmáranice to bych neřekl, ale nebudu se samozřejmě hádat.
Na prvním srazu před prvním úkolem roty jsme pak společně narazili přece ještě na taky toho nového Stevena spolu s Georgem a dalšími asi dvaceti kluky od nás. Pro splnění úkolu to bylo dostačující. Bylo to, tenkrát velmi zlé tuhle pasáž také nedokážu vytěsnit. Při umisťování trhavin na mostek poblíž vesnice nás překvapila skupinka Němců a vím, že jsme po odpálení mostu zůstali jen šest. Byl to strašný pohled a nikdo z nás jim už nemohl nijak pomoct. Museli jsme rychle pryč a zachránit si vlastní život. Nikdo, to nemůže chápat tak jako my. Proto nikdy nebudu nic vyprávět lidem, kteří tam tenkrát v tom nejdelším dni mého života nebyli s námi.
Potom bylo potřeba rychle nabrat dech a odebrat se na místo označené jako C-Fox, to bylo místo pro shromáždění naší roty, Němci, ale byli všude kolem nás. Zaskočení a zmatení bojovali o holý život stejně jako my. Cestou u té velké kupy hnoje, nevím přesně, zda už bylo vidět, ale ten smrad si pamatuju dodnes, nás zaskočila Německá skupina s náklaďákem a motorkou. Byli hrozně slyšet, ale tenkrát ta naše unavená reakce nás málem všechny stála život.
Na srazu kromě dalších kluků byla i další část z našeho letadla. Patrick, Bobby, Matty a Marty. Jejich příběh si také pamatuji, jak velmi pyšně říkával Patrick: „Kde jste tak dlouho, vy jste si nestopli Němce jako my? Přece zajali, tenkrát německý náklaďák i s posádkou, který je dovezl na místo srazu. Nevím, zda to ti Němci přežili, ale to tehdy nikoho nezajímalo.
Po krátké době, se několik z nás pokoušelo vysílačkami spojit případně s dalšími výsadkáři v okolí. Čas totiž stále tlačil a hlavní cíle byli potřeba dokonat. Z vysílačky se ozvala prudká žádost o pomoc, poznal jsem podle hlasu, že jsou to kluci z našeho letadla. Potřebovali naléhavě vystřílet z pasti, do které se dostali. V obležení čilých nepřátel, jako skupinka velmi vysílených chlapů. Hodně mě tehdy trápilo, že není možné tam nikoho vyslat. Hlavní cíl naší roty byl velmi důležitý a oni byli na druhé straně, než byl směr naší cesty. I oni uznali, že si musejí poradit sami. Nakonec, jako zázrakem si našli cestu až k cíli, kde jsme se nakonec shledali.
Dobře si pamatuji ty výrazy tváří, když mi Weak, Charlie, Reed, Ted a Floor povídali, jak se odsud dostali: „Oni byli velmi stateční a po naší radiové komunikaci neváhali, oni věděli, že někdo musí. Jacob a Matt se velmi obětavě vrhli směrem od nás a tak aby byli dobře vidět Němci. Utíkali a vázali na sebe palbu a pozornost, jak jen mohli. Nám se podařilo uniknout. Pamatuji si, jak v dálce oba padli k zemi. Dostali je. Ten pohled budu mít navždy v paměti. Doufám, že tak mladí hrdinové už nikdy nebudou muset vzniknout“
(zbytek stránek deníku byl vytržen)
Zápisky, které vyprávěl Pvt John Weak – zapisovatel bohužel není znám
Nejdelší den
Na letišti proběhly poslední přípravy a dostali jsme pokyn k nástupu do letadla. Let byl celkem v pořádku až do doby, něž jsme se přiblížili k místu seskoku, kdy nám náš poklidný let začala komplikovat německá protivzdušná obrana. Vlastně jsem byl rád, že jsem z toho letadla mohl vyskočit. Dopadnul jsem do vysoké trávy, jak do peřinky. Chvilku po dopadu jsem se setkal s Sanchezem, byl jsem hrozně rád, že ho vidím. Zorientovali, jsme se a vyrazili k místu srazu. Cesta byla v pořádku, do doby, než jsem skončil po kolena ve vodě. Sanchez to popisoval následovně: Koukám do tmy, vidím Weakův obrys a najednou je pryč a bylo slyšet jen šplouchnutí… No a pak jsem tam zapadl taky. Chvíli po našem koupaní, jsme narazili na německou hlídku, naštěstí si nás nevšimly.
Chvíli jsme nehnutě leželi, a čekali co se bude dít, pak jsme se radši ztratili, přeci jen oni byli minimálně 4 co jsem viděl a my měli důležitější úkoly. Podařilo se nám dojít na místo srazu, nejdřív jsme narazili na J.J. pak, zde byl už Floor, Milevsky, Matt a Reed. Tohle už byla slušná sestava na to vyrazit k mostu a ten obsadit a zničit. Na mostě byla jen malá hlídka, neměla šanci. Dostali, jsme se do palebných pozic a hlídka padla na první salvu. Most jsme vyhodili do povětří a postupovali dále k hlavnímu cíli. Rozednělo se, což nám začalo komplikovat přesuny. Nicméně další hlídka, která se nás pokusila zajmout neměla nejmenší šanci, stejně tak motorka, která nevím, jaký měla přesně úmysl, když na nás najela na otevřeném prostoru. Nejlepší věc pro naše unavené nohy byl přesun potokem, díky němu jsme skrytě obešli německé hlídky a dostali se k našemu bodu hlavního srazu. Zda nás opět čekalo pár skopčáků, bohužel tam zůstali Matt a J.J. Náš hlavní cíl byl již obsazen našimi kluky. Každý jsme věděli že, tento dlouhý den si budeme pamatovat až do konce života.
Texty poukazují na průběh naší akce, jinak jsou historicky smyšlené.
Věnováno všem lidem, kteří prožili nejdelší den a byli tak součástí pokračování totálního osvobození Evropy.
Nikdy nezapomeneme!
Foto James Smith, Patrik Czepo, Roman Blažko, Radek Vondál.
Děkujeme
zejména za účast kamarádů 4th AD Pelhřimov a jejich nasazení.
Dále samozřejmě celému našemu spolku KVH44, Gruppe Krass a dalším.
Při velmi velkém vyčerpání musím vyzdvihnout všechny vaše výkony na akci.
Poslední díky patří vstřícnému přijetí v muzeu v Dobčicích, kde stále dokonale vypadající sbírka přímo dýchá historií na každého, kdo se zde zastaví. Pan Záluský, zde vybudoval neuvěřitelnou věc, čest jeho památce.
Díky všem!
Jim Reilly
